Veslování
Veslování je pohon lodí lidskou silou pomocí vesel. Veslování se používá či používalo zejména u malých lodí, není-li vhodné nebo možné použití motoru nebo plachet, například na přívozech nebo rybářských pramicích. Od starověku až do počátku 19. století se veslování používalo i na větších lodích, tzv. galérách, podle byzantského slova galaia nazývaných též galeje. Práce veslaře (galejníka), zpočátku prestižní povolání, byla později považována za otrockou nebo ukládána jako trest. Veslaři musí mít velmi dobrou fyzickou kondici. Důležitá je ale i psychika.
Veslování se vyvinulo též v silově vytrvalostní vodní sport, ve kterém se posádka speciální lehké lodi (tzv. veslice) snaží překonat co nejrychleji stanovenou vzdálenost.
Při veslování se veslař pohybuje zády ve směru jízdy. Veslo (na rozdíl od pádla) je zapřeno o krákorec nebo křídlo. Veslař se pohybuje také odrazem nohou po slajdu, v dřívějších dobách se místo něj používaly kožené kalhoty namazané tukem, které klouzaly po hladké ploše v lodi.
Zdroj: wikipedie
22. 8. 1845: Konaly se první závody v ČR
Části a vybavení závodní veslařské lodi
Loď
- Slajd = Pojízdné sedátko jezdící v kolejničkách, které zvětšuje délku záběru
- Krakorec(-ce) = (většinou hliníkové) trubky připevněné k lodi, slouží k držení havlinky s veslem a zefektivnění páky
- Křídlo = moderní alternativa krakorce, připevněno zvrchu lodě (u nohavek, nebo u novějších modelů za slajdem, tedy za zády veslaře)
- Havlinka = plastová objímka, jejíž vrchní část je opatřena kovovou tyčkou se šroubovacím uzávěrem. Je upevněna na konci krakorce nebo křídla, slouží k uchycení vesla
- Nohavky = boty v lodi k upevnění nohou, slouží k odrazu nohou během první části zátahu veslařského tempa
- Kačena (nebo flosna, též ploutvička) = speciálně tvarovaný kus plechu připevněný ke kýlu lodi, slouží k udržení stability lodi
- Kormidlo = otočná část kačeny, pro ovládání směru jízdy. Kormidlo ovládá buď kormidelník nebo některý z veslujících členů posádky, jenž jej ovládá nohou (jednou z nohavek)
- Límec = dřevený vlnolam těsně za zády veslaře, který brání vniknutí vody do lodi při vlnách
Veslařská loď je velmi křehká, pokud je zatěžována na souši, hrozí její poškození.
Pojmenování veslařů
Veslaři se v lodi počítají odzadu (přídi lodi). Veslař, který jako první projíždí cílem, se nazývá háček, další před ním se nazývá dvojka, následuje trojka atd. Poslední veslař se nazývá strok a určuje tempo, kterým se pohybuje celá posádka. V některých lodích je přítomen též kormidelník, který je zodpovědný za udržování správného směru lodi a udílení pokynů posádce.
Veslo
Veslo (nikoliv pádlo) prošlo, co se materiálu týká, vývojem od dřeva až k současným odlehčeným materiálům jako je např. karbon. Tvar vesla se také změnil. Z původních tenkých a velmi dlouhých lopatek, tzv. bičů, se v průběhu let staly lopatky tvarem připomínající sekyrku. I proto se se veslům tohoto tvaru říká sekery. Vesla se symetrickým tvarem loaptky, listem, se stále používají v žákovských kategoriích.
- Kožení = dříve kožená, dnes plastová plocha v horní třetině vesla, na které je připevněn věneček
- Věneček = objímka z plastu nasazená na kožení, veslo se jí opírá o havlinku a drží v ní
- Pačina = gumová část vesla, kterou veslař drží v ruce
- Žerď = tělo vesla, tenká, v dnešní době karbonová, trubka
Podle stroka (veslovoda) a háčka se u nepárových disciplín dělí typ vesla na tzv. strokovské (z pohledu veslaře sedícího v lodi umístěné na pravé straně) a háčkovské (umístěné na levé straně).
Závodní veslování
Závody veslic mají dlouhou tradici, pořádali je již Féničané. Novodobá historie veslování začíná v 18. století v Anglii. Velkou oblibu si veslování začalo získávat po závodu mezi studenty Oxfordu a Cambridge, který se uskutečnil v roce 1829. Na programu olympijských her se objevuje od roku 1896.
Veslování na suchu
Poměrně mladou, avšak stále oblíběnější veslařskou disciplínou je veslování na ergometru. Ten veslařům slouží pro udržení nebo zlepšení fyzické kondice během nepřízně počasí nebo mimo hlavní sezónu, běžné populaci jako prostředek pro posílení celého těla či redukci tělesného tuku. Mimo hlavní veslařskou sezonu se na ergometrech (veslařských trenažérech) pořádají také závody. Soutěží se obvykle na trati dlouhé 2000 metrů. V rámce testů výkonnosti veslaři absolvují závody na 6000 metrů. Součástí mistrovství světa i kontinentálích šampionátů jsou také závody na 500 m.
Dělení
Veslování se dělí na disciplíny určené pro muže a pro ženy, resp. chlapce a dívky, a dále podle věku na závody mladších žáků a žákyň, starších žáků a žákyň, dorostenců a dorostenek, juniorů a juniorek, seniorů a seniorek, veteránů a veteránek. Veteráni (veslaři ve věku 27 let a starší) smí startovat v kategorii seniorů, ale senioři mladší 27 let nemohou startovat v kategorii veteránů. Seniorské disciplíny se dále dělí dle hmotnosti veslaře na lehkovážné disciplíny a disciplíny bez ohledu na hmotnost (otevřené, zvané též těžkovážné).
Váha kormidelníka by měla činit maximálně 55 kg. Pokud je váha kormidelníka nižší, musí si sebou vzít závaží (dovažek), ten však nesmí být vyšší než 5 kg. Nejlehčí kormidelník tedy smí mít 50 kg. Váha vyšší než 55 kg je větší přítěží pro posádku.
Toto jsou váhové limity pro závodníky lehkých vah:
Tabulka váhového dělení
U mužského dvojskifu lehkých vah tak např. může být celková váha posádky 140 kg, kde jeden veslař může vážit 72,5 kg, ale druhý veslař musí vážit do 67,5 kg.
Disciplíny
Veslování má několik různých disciplín, které se liší podle počtu aktivních veslařů, podle toho, zda v lodi sedí také kormidelník nebo podle množství vesel, kterými veslaři pohání loď. Párové disciplíny jsou takové, kde veslaři v každé ruce drží jedno veslo, dohromady má tedy každý z nich dvě vesla, nepárové disciplíny jsou ty, kde každý veslař oběma rukama drží pouze jedno veslo (na každé straně lodi musí být shodný počet vesel).
Váhové dělení
Disciplíny
Historie veslařského sportu
Závody na veslařských lodích lze vystopovat již v době faraónů. Velká sfinga v Gize podává svědectví o mimořádném veslařském výkonu faraóna Amenhotepa II. Ve starém Řecku byly závody triér součástí antických panathénajských slavností, které představovaly cosi jako přehlídku moci a síly Athén.
Ve středověku bylo veslování rozšířeno zejména v Itálii, kde v Benátkách závody veslic tvořily nedílnou součást zábavy tehdejší šlechty.
Kolébkou moderního veslování je Anglie, kde se již na počátku 18. století pořádaly veslařské závody o ceny. První velká veslařská regata se uskutečnila na Britských ostrovech již roku 1775 a nejstarší závod, dodnes populární klání osmiveslic mezi univerzitami Oxford a Cambridge, vznikl roku 1829.
Do Čech se veslování dostalo z Hamburku díky tamním obchodníkům. První závody se konaly v rámci oslav příjezdu prvního vlaku do Prahy dne 22. 8. 1845. V roce 1860 vznikl v Praze na Žofíně první veslařský klub s názvem English Rowing Club, jehož členy byli nejen Angličané a Němci, ale i Češi. Velký podíl na dalším rozvoji veslování měl Miroslav Tyrš, který dal v roce 1865 impuls k založení veslařsko-plavecké jednoty Vltava a v roce následujícím byl při Sokole pražském založen veslařský odbor. Zájem o veslování mezi Sokoly vedl k ustavení dalších veslařských odborů v Hodoníně, Roudnici nad Labem, Písku a Praze.
V roce 1884 byla založena Ústřední jednota veslařů z Čech. Především zásluhou Josefa Rösslera-Ořovského se jí v roce 1893 podařilo navázat kontakt s mezinárodní veslařskou federací FISA, která vznikla rok předtím. V roce 1896 pak FISA vydala souhlas se startem českých veslařů na mezinárodních závodech. Členy FISA jsme se stali v roce 1920.
Byl to také Rössler-Ořovský, který v roce 1895 založil nejstarší český Jarní skulerský závod, jenž je dodnes součástí Primátorek. Právě vznik závodu o Primátorský štít v roce 1910 byl mocným impulsem pro české veslování. Primátorky se staly jedním z mezníků v rozvoji českého veslování a významnou pražskou společenskou událostí, jejíž kontinuitu přerušila pouze první světová válka.
Úspěchy na mezinárodní scéně na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1895 přivezl bronz z mistrovství Evropy v Ženevě slávista Gustav Langhans, shodou okolností první historický vítěz Jarního skulerského závodu Rösslera-Ořovského.
Rozvoj veslařského sportu výrazně ovlivnila druhá světová válka, která zanechala četné mezery v řadách českých veslařů. Po válce však došlo v českých zemích k obrovskému rozkvětu veslařského sportu. Do té doby se datují i jedny z největších sportovních úspěchů, mezi nimiž si veslaři zvláště cení vítězství třeboňské čtyřky s kormidelníkem (Karel Mejta, Jiří Havlis, Jan Jindra, Stanislav Lusk, kormidelník Miroslav Koranda) na olympiádě v roce 1952 a zlatého triumfu na římské olympiádě v roce 1960 zásluhou dvojskifu Václav Kozák – Pavel Schmidt.
K dalším osobnostem tohoto období patří i několikanásobní medailisté z vrcholných soutěží bratři Oldřich a Pavel Svojanovští, Otakar Mareček, Karel Neffe, Jaroslav Hellebrand, Zdeněk Pecka, Václav Vochoska a řada dalších (viz Přehled výsledků reprezentace).
V poválečné historii se u nás konalo už sedm vrcholných veslařských akcí. Račice přivítaly dvě mistrovství světa juniorů – v letech 1986 a 2010. Račické sportovní centrum v roce 1993 hostilo dokonce i mistrovství světa dospělých, což se opakovalo po dlouhých 29 letech, když se do České republiky v roce 2022 opět sjela světová veslařská elita. V roce 2009 a 2021 se v Račicích sešel světový výkvět veslařů do 23 let. V Praze proběhl v roce 1961 evropský šampionát.
Pozici českých veslařů ve světě neoslabilo ani rozdělení federace. Nemálo úspěchů zaznamenalo české veslování právě na přelomu tisícíletí, a to nejen v podobě medailových úspěchů skifaře Václava Chalupy, ale i vicemistra světa Tomáše Kacovského či jeho nástupce ve skifu lehkých vah – mistra světa z roku 2000 Michala Vabrouška.
Na olympijských hrách 2004 vybojovala stříbrné medaile párová čtyřka David Jirka, Jakub Hanák, Tomáš Karas, David Kopřiva. V té době začali o sobě dávat vědět i vynikající skifaři Ondřej Synek a Mirka Knapková. Oba se dnes mohou pyšnit ziskem titulů mistrů světa i Evropy. Mirka je dokonce olympijskou vítězkou z roku 2012, Ondřej má dvě olympijská stříbra a jeden bronz.
Zdroj: https://www.veslo.cz/
Průkopník českého sportu:
Josef Rössler-Ořovský
Josef Rössler-Ořovský musí patřit všem, a to bez rozdílu. Dnes již nikdo nespočítá, kolik kilometrů provesloval, kolik hodin píchal pádlem na své kanadské kánoi, kolik otupil bruslařských nožů, kolik lyží ošoupal či kolikrát musel měnit potrhané plachty. Výčet sportů, ve kterých zanechal svoji stopu, je ohromující a pravděpodobně ani není úplný. Připomeňme si tohoto galantního pána, rytíře českých sportsmanů – vloni by se dožil rovných sto padesáti….
